Než
vás vpustím do svého života, ráda bych se vám představila, aby vám bylo jasno,
s kým máte tu čest. Hned na úvod vám musím předložit, že pokud hledáte ten
nejúžasnější make-up, osvědčený způsob jak se zbavit beďarů nebo outfit, ve
kterém vám všichni chlapi padnou k nohám (i když takový outfit se vždy
hodí), tak jste na špatné adrese. A už vůbec ode mne nečekejte recept na dobrou
a jednoduchou buchtu či fitness program. Řádky, které se tady budou plnit,
nejsou výplodem choré mysli či divoké fantazírování šikovného písalka, ale je
to příběh, který píše sám život. Můj deník, můj příběh, kde ne vždy hraji
hlavní roli. Drama střídá komedii a na obsazení do romantického trháku pořád
vyčkávám. Ale za svůj výkon určitě bych zasloužila Oskara. A kdo si troufá říct,
že naše životy jsou nuda, tak nezná mě!
Jmenuji
se Jižina, tedy Jiřina Minassian. Narodila jsem se pár dnů po výbuchu
Černobylu. Pro neznalce historie je tady nápověda – v občanském průkazu
mám zapsán radioaktivní rok 1986. Soudruzi komunisti tuto informaci buď pečlivě
střežili, nebo pouze hráli naivní kompars ve velké sovětské hře.
Určitě
si říkáte, jak jsem probůh přišla k takovému jménu?
„Moje
máti se jmenuje stejně jako ty, ale jinak fakt nikoho neznám, kdo ve tvém věku
má tak příšerné jméno,“ vyskakoval si můj ex, jako kdyby to se jménem
Marcel nějak obzvlášť vyhrál.
Profesorka
češtiny na střední škole nevěděla si rady jak zformulovat věnování knížky
Čachtická paní: „Napsala bych ti tam “Jiřince“, ale to za pár let bude vypadat
blbě a “Jiřině“ je tak tvrdé“. Nakonec se do knížky tvrdě navěky vrylo:
„Jiřině, moji nejmilejší studentce! Veselovská.“
Za
mým vskutku exotickým jménem stála babička. Nechtěla se tím pomstít své
milované vnučce tudíž mně, ale měla v plánu potrestat svou velkou lásku.
Jak už to tak u velkých lásek bývá, skončila fiaskem. Vrhla se do náruče mého
dědy v naději, že její muž snů začne žárlit a vrátí se k ní. Nic takového
se nekonalo. Její muž snů se stal mužem jiné ženy. Babička natruc doslova
znásilnila dědu a přinutila ho, aby si ji vzal a měli spolu dítě.
Dobře
tento příběh znám, protože děda ho každý měsíc, co jsem byla děcko,
převypravoval u lahvinky zlatavého moku: „Nechtěl jsem žádné haranty a svatbu
to už vůbec ne! Já měl, ženský kolik se mi jen zachtělo, ale na závazky jsem
nikdy nebyl. Jen si užít a sbohem. A to po mně bažila dokonce i zubařka a ta
měla pořádné rici i cici. Ale pak přišla tvá babča, dítě malý a ulapila si mě,
ale já se bránil.“
Na
svět přišla moje máma, žádný plod dech beroucí vroucnosti, ale výsledek prostého
skotačení natruc.
„Tak
maminko, jaké jméno dáme holčičce?“ vyptával se doktor.
Babička
stroze odpověděla: „Mně je to jedno.“
„Doma
mám manželku a dceru s přehezkým jménem Jiřinka,“ rozplýval se doktor.
Příběh
mojí mámy je trochu jiný, ale ve finále dost podobný. Nevím, jestli je to
v něčem vítezství, ale byla jsem výtvor opravdové lásky, i když jenom po
určitou dobu. Jenomže dvacetiletá mysl moji matky vroucně pěstovala v sobě
touhu po synkovi. Navíc ji těšilo, že ji všichni hádali podle tvaru bříška, že
to bude právě chlapec. Ano, v té době si museli vystačit s hádáním,
protože ultrazvuk byl zcela scifi. A v pohádkách byl přece také vždy
prvorozený syn. Když mě máma poprvé spatřila, nastalo těžké rozhodování, které
snad si nepředáváme v genech?! Protože připravené jméno Davídek nesedělo
k panence v růžové zavinovačce.
„Dobrá,
tak ať se jmenuje Jiřinka, zvolala máma bez špetky improvizace a bylo
rozhodnuto.
Když
se matka a dcera jmenují stejně, vyžaduje si to určit přezdívky, aby se vědělo,
na koho voláte: „Velká a malá.“ Tato přezdívka mi zůstala dodnes, i přestože už
nejsem úplně tak malá.
V
pořádku, tak jmenuji se, jak se jmenuji a nemohla bych se účastnit klání o
nejkrásnější jméno. Ale proč to tady pořád rozebírat? Celých třináct let svého
života jsem byla přesvědčená, že se jmenuji Jižinka. Pak jsme se přestěhovali
na Moravu a mně došlo, že musím být Jiřinka. Ale není to vůbec jednoduché, když
neumím vyslovit “ž“, tedy “ř“. Proto jsou pro mě doslova muka, když dojde na
představování…
Znáte
indiánské vtipy, kdy se klučina jmenuje Prasklá Guma? Přesně tak by mělo znít
druhé jméno mého bratra, který je taktéž plodem vášnivé velice vášnivé lásky, ale
už ne tak plánovaným přírůstkem. Naše máma nikdy nezklame a do každého muže,
který se jí vepíše do života, na plno se zamiluje. Nejsem matkou, tak nevím,
jestli si žena pamatuje den, kdy zplodila s mužem nový život. Ale já jako
sestra si dobře vybavuji, kdy se pracovalo na mém bratrovi. Obraz dvou dychtivě
pohupujících těl v rytmu zběsilého hladu po sobě mě dodneška pronásleduje.
Udělala bych líp, kdybych nebyla tak zvídavé dítko nebo kdybych v noci
tvrdě spala. Probudilo mě hlasité naříkání a moje neposkvrněná dětská mysl, na
které zapracovaly hodiny náboženství, začala pracovat na plné obrátky. Jak jsem
mohla tušit, že jde o bujaré orgie, když v té době byly pornokazety
pečlivě střeženy pod zámkem? A mým jediným naučným materiálem, ke kterému jsem
mohla vzhlížet, byla scéna z filmu Slunce seno a erotika, kdy zástup
odhalených těl nabitých testosteronem předváděl své zbraně. Dobře si pamatuji,
jak jsem v obývacím pokoji opakovaně znásilňovala tlačítko zpět na
ovladači videopřehrávače. Jako správný spratek vřítila jsem se do ložnice bez
zaklepání…
Jakoby
nestačilo, že máma nedovede improvizovat, tak i její fantazie značně pokulhává,
proto bratr dostal jméno Evžen po svém otci.
Dneska
již dobře rozumím, co tím myslel pan doktor, když mluvil o mně ve verzi
uslintaného kojence a o dalších mých kolezích, kteří uspokojení hledali
v náručí mateřské lásky s prsníkem v puse s napěchovaným
mlékem: „Tyto děti budou jiné.“
Pravé
ucho větší než to levé, nepřekonatelná fobie z elektrických zásuvek i dosáhnutí
vyvrcholení jedině v hřejivé výzbroji ponožek. Není to definice osobnosti,
která je tak trochu odlišná od ostatních?
Vítejte
u mě a nezapomeňte jak prchavá je marnivost okamžiku!
