Kdybyste nás na ulici potkali
s Oskarem, ani by vás nenapadlo, že jsme pár… Určitě jste slyšeli fámy o
modelkách a fotografech, kdy mezi hledáčkem fotoaparátu, nasvíceném pozadí
v ateliéru a lačně vyhlížející póze divy snadno přeskočí jiskra
v opojení nezkrotné vášně. Pro nepříznivce rozkvetlého kudrlinkového
psaní, tím opojením nezkrotné vášně mám na mysli klasickou šoustačku! Na
koníčka či zezadu prostě jak na to mají chuť. Podobně to bylo i se mnou a
s Oskarem. Jen přece jsme trošičku držely na uzdě vášeň. Bujaře strhat
šaty ze sebe jsme si nechali z ateliéru na příhodnější dobu přesněji o
sedm týdnů později.
I když musím uznat, že Oskar se činil.
Uprostřed hodinového dialogu na drátě mobilních sítí o všem možným a vlastně o
ničem, ale o náramně důležitých informacích dvou neznámých, kteří se postupně
oťukávají, přibližují, poznávají, zeptal se: „Jela bys se mnou na chatu ke
kamarádovi?“
Už jen pro ten bláhový pocit, že jsem na
víkend mohla, vypadnout z ošklivých kolejí, kde o jednu koupelnu se dělilo
šest dívek, bylo jasnou odpovědí: „Ano a ráda.“
Opravdu si dneska nevybavuji, o čem jsme
mohli klábosit ty dlouhé hodiny, když nyní do krátkých dvou minut vtěsnáme
všechny své myšlenky.
„Co si dělala?“
„Jaký si měl den?“
„Ano?“
„Hm…“
„Tak dobrou noc.“
Ale tak, co bych měla chtít po devítiletém
vztahu, kdy z toalety s dveřmi dokořán pouštíme se do debaty. O své
náklonosti ubezpečuje mě pořádnými větry. Při střevní chřipce umýval mi pozvracené
vlasy.
Nikdy jsem nebyla ten typ ženy, co by se
mi z ostře řezaných rysů, nagelované hřívy a hory svalů podlamovaly
kolena. Proto mi nevadilo, že Oskar nic z toho neměl. Přitahovalo mě
k němu něco úplně jiného. Bylo to jeho charisma, jeho vystupování
gentlemana a jeho hluboký hlas, který mě jakoby konejšil, že vše bude
v pořádku. Jeho hlas zněl jako píseň, která vás i z nejhoršího transu
ukolébávala do klidu.
Byl listopad a zima předčasně zavítala
se vším všudy. Mráz byl, až praštilo a z nebe se snesly sněhové vločky,
aby ospalý podvečer zahalily bělavou pokrývkou. Ale přesný datum našeho prvního
setkání si ani jeden z nás nevybaví. A stačilo by jenom dohledat
v archívu fotek… Zašly jsme po focení do restaurace. Byla to průměrná
putyka v Dejvicích. Popíjela jsem horkou čokoládu a uzobávala tiramisu.
„Léta jsem fotil modelky, fotil jsem
akty, ale žádná mě nepřitahovala. Až pak přišel Drobek a polapil mě do své
síti,“ po letech se mi svěřil Oskar.
Protestovala jsem: „Jak to, že já jsem
tě polapila? Ty jsi mě bezbrannou sbalil.“
„Ne, ne, kulila si na mě ty své vočiska
a pomrkávala,“ nedal se přesvědčit Oskar.
Bylo to úplně jinak. Za tým hypnotickým pohledem
šelmy a laškovným pomrkáváním, čímž jsem si říkala o další schůzku ve
skutečnosti byly moje citlivé oči z kouře, který se k nám vznesl od
vedlejšího stolu. Ale tak každá žena musí mít své tajemství…
