Věno, postrádající svatební veselku

Ani už nevím, kdy se mi přestal dívat do očí, kdy se v nich přestal topit, kdy v nich přestal hledat. Pamatuje si ještě jejich barvu a touhu?

Večeříme, každé sousto necháváme ukolébat na jazyku, než ho zcela spolkneme, jakoby delikatesu připravoval sám šéfkuchař pyšnící se michelinskou hvězdou. A přitom sedíme v kuchyni s plátem vepřového a brambory (které jsem měla víc povařit) na talíři. Pozvednu hlavu a v rohu nad obrazem hrušky všimnu si pavučinu, která volá po smetení. Už tolikrát jsem chtěla ten příšerný obraz vyhodit, roztřískat nebo alespoň darovat dobrodinci bez štipky vkusu. Oskar jako silný alergik na všemožné kýče, potřebuje mít v kuchyni namalované zarámované ovoce.

„To je mistrovské dílo! Víš, kolik peněz to stálo?“ obhajoval hrušku Oskar.

Přesnou cifru jsem se neodvažovala zjišťovat, ale jinak jsem měla v tom jasno: „Když jsi chtěl načmárat hruštičku, tak stačilo říct a třeba bych přidala i jablíčko. Reference by mně mile ráda poskytla paní učitelka z výtvarky na základce.“

Utápím se ve vzpomínkách a srdce krvácí, kde se vytratilo kouzlo, které spojilo dvě lačná těla po lásce i přes věkový rozdíl dvacet sedm let… Po naší první schůzce, z které vzešla foto sbírka, uchvácené devatenáctileté dívky z krás metropole a nekonečné honbě za brigádami, usmívající se hostesky i pózující divy v záři reflektorů. S myšlenkou na Oskara probudila jsem se s koutky rtů, rošťácký roztaženými od ucha k uchu.

Namotaná na jeho úsměvy a grimasy, říkající: „Líbíš se mi,“ rozbitá postel v ubytování vysokoškolských kolejí proměnila se z problému ve velkou psinu.

I brzký budíček, alarmující od spolubydlících, které chemicko-technologické studium doprovázely ranní nevolnosti, přešla jsem úsměvem. A dlouhé hovory, kterými jsme si krátili chvíle odloučení.   

„Pojedeš se mnou ke kamarádovi na chatu?“ přes vlnu mobilní sítě, zaznělo z jeho úst.

Po necelé týdenní známosti bez jakéhokoliv váhání odpověděla jsem: „Ano.“

Jako bych zapomněla na všechny ty reportáže, které zaplavují televizní vysílání v naději, aby další naivní duše nenaletěla svodům, přetvařujícího muže pod maskou slušňáka. Muže, který jen vyčkává na nestřeženou chvíli, aby se mohl zmocnit ženy v zápalu amoku. Jak by mohly v dispečerovi letecké dopravy bublat myšlenky psychopata? Nechtělo se mi tomu věřit. Do nadýchaného obláčku sněhové peřiny se vryly klopýtající stopy z modelu jehlových kozaček jako bych zpoza ledového větru napříč krajinou očekávala číhající módní policii. Hostitelovi, kterému jsem mohla suplovat dceru, než přítelkyni od nejlepšího kamaráda se po pár pivech rozvázal jazyk a najednou z nás byli staří známí. Oskar celý večer pomalu usrkávala zlatavý mok a nemohl ode mě spustit zrak. Po pitvání se politickou scénou a rozebrání náboženské složky napříč historie, únava nočních hodin dolehla na nás a uzavřela diskuzní kroužek.

S Oskarem jsme se schoulili do postele nad pecí jako z pohádky o peciválovi.  Ne že bych lpěla na Boží Slovo desatera přikázání, které do mě vtloukali šest let v hodinách náboženství, povinné školní docházky. Závazné pravidlo, sexu až po svatbě jsem už neuposlechla s láskou ze středoškolských lavic jako oslavu své plnoletosti. Zaskočila mě však intimní zóna, vzájemného objetí, která si tak rychle podmanila mého spolunocleháře. Oskar byl iniciátorem předehry, která spočívala ve fascinaci, moji saténové košilky. Vůbec ho nezajímalo propracování kousku na spaní z dílen čínské kultury, ale jen způsob, jak se co nejrychleji dostal pod saténovou látku. Oskarův gymnastický výkon chtíče zhatil nízký strop nad postelí i moje pasivita. A tak jsme spořádaně usnuli vedle sebe.

Pendlovala jsem mezi zástřeším kolejí a Oskarovým příbytkem. Smířil se s mojí sexuální pasivitou, která značila, že potřebuji čas. I když večer co večer zkoušel, jestli se něco nezměnilo. Z návštěv u něj doma jsem si odnášela pořádnou výslužku, která nepostrádala grilované kuře či pestrou škálu sýrů.

Obývat pokojový komplex s dalšími čtyřmi studentkami nebylo vůbec jednoduché. Jedna toaleta s věčně ucpaným odpadem, sprchový kout s ošuntělým závěsem a vaničkou, která se rozkolísala při každém kroku navíc v rohu malé koupelny. A plno nešvárů ve jménu, kdo se měl ujat úklidu a záhadného zničení kabelky s poškozeným uchem po návštěvě divadla, kdy si ji vypůjčila spolubydlící.

Místo omluvy na mě vytasila dívčina s dialektem východní slovenštiny: „To už si tak měla!“

Likvidátorka kožené galanterie ujala se velitelství v kolonii skrz chemické názvosloví a vzorce a mě jako autsajdra odstěhovaly k dalšímu vyvrženci do vedlejšího pokoje.

Velitelka se zálibou v okusování nehtů, oháněla se šestým smyslem: „Myšlenkou dokážu zničit člověka.“

„Koblížku, na co mám platit za koleje, když většinu času jsem i tak u tebe…“ a po třítýdenní známosti s na dvakrát napěchovanou Mazdou, která sčítala moje věno i bez svatební veselky přestěhovala jsem se k Oskarovi.

Garderoba, peřina s polštářem, povlečení s prostěradlem, příbor, lžíce i lžička, jeden hluboký a jeden mělký porcelánový talíř, růžový hrnek se srdíčkem, plastový obedár, litinová pánvička, smaltovaný hrnec, jedno plotýnkový elektrický vařič a přenosná mini televize, tak vypadala moje nastřádaná výbava. 

J + O = VL

Kdybyste nás na ulici potkali s Oskarem, ani by vás nenapadlo, že jsme pár… Určitě jste slyšeli fámy o modelkách a fotografech, kdy mezi hledáčkem fotoaparátu, nasvíceném pozadí v ateliéru a lačně vyhlížející póze divy snadno přeskočí jiskra v opojení nezkrotné vášně. Pro nepříznivce rozkvetlého kudrlinkového psaní, tím opojením nezkrotné vášně mám na mysli klasickou šoustačku! Na koníčka či zezadu prostě jak na to mají chuť. Podobně to bylo i se mnou a s Oskarem. Jen přece jsme trošičku držely na uzdě vášeň. Bujaře strhat šaty ze sebe jsme si nechali z ateliéru na příhodnější dobu přesněji o sedm týdnů později.

I když musím uznat, že Oskar se činil. Uprostřed hodinového dialogu na drátě mobilních sítí o všem možným a vlastně o ničem, ale o náramně důležitých informacích dvou neznámých, kteří se postupně oťukávají, přibližují, poznávají, zeptal se: „Jela bys se mnou na chatu ke kamarádovi?“

Už jen pro ten bláhový pocit, že jsem na víkend mohla, vypadnout z ošklivých kolejí, kde o jednu koupelnu se dělilo šest dívek, bylo jasnou odpovědí: „Ano a ráda.“

Opravdu si dneska nevybavuji, o čem jsme mohli klábosit ty dlouhé hodiny, když nyní do krátkých dvou minut vtěsnáme všechny své myšlenky.

„Co si dělala?“

„Jaký si měl den?“

„Ano?“

„Hm…“

„Tak dobrou noc.“

Ale tak, co bych měla chtít po devítiletém vztahu, kdy z toalety s dveřmi dokořán pouštíme se do debaty. O své náklonosti ubezpečuje mě pořádnými větry. Při střevní chřipce umýval mi pozvracené vlasy.

Nikdy jsem nebyla ten typ ženy, co by se mi z ostře řezaných rysů, nagelované hřívy a hory svalů podlamovaly kolena. Proto mi nevadilo, že Oskar nic z toho neměl. Přitahovalo mě k němu něco úplně jiného. Bylo to jeho charisma, jeho vystupování gentlemana a jeho hluboký hlas, který mě jakoby konejšil, že vše bude v pořádku. Jeho hlas zněl jako píseň, která vás i z nejhoršího transu ukolébávala do klidu.

Byl listopad a zima předčasně zavítala se vším všudy. Mráz byl, až praštilo a z nebe se snesly sněhové vločky, aby ospalý podvečer zahalily bělavou pokrývkou. Ale přesný datum našeho prvního setkání si ani jeden z nás nevybaví. A stačilo by jenom dohledat v archívu fotek… Zašly jsme po focení do restaurace. Byla to průměrná putyka v Dejvicích. Popíjela jsem horkou čokoládu a uzobávala tiramisu.

„Léta jsem fotil modelky, fotil jsem akty, ale žádná mě nepřitahovala. Až pak přišel Drobek a polapil mě do své síti,“ po letech se mi svěřil Oskar.

Protestovala jsem: „Jak to, že já jsem tě polapila? Ty jsi mě bezbrannou sbalil.“

„Ne, ne, kulila si na mě ty své vočiska a pomrkávala,“ nedal se přesvědčit Oskar.

Bylo to úplně jinak. Za tým hypnotickým pohledem šelmy a laškovným pomrkáváním, čímž jsem si říkala o další schůzku ve skutečnosti byly moje citlivé oči z kouře, který se k nám vznesl od vedlejšího stolu. Ale tak každá žena musí mít své tajemství… 

Alá modelka pod vlivem Černobylu a lásky

Moje nemalé zkušenosti s muži s fotografickým nádobíčkem se dají shrnout jednoznačně - úchyláci, slizouni a mudrlanti. Proto jsem se opravdu těšila na mé zatím druhé focení se ženou fotografkou v moji kariéře alá modelky.

Celé to začalo, když mi milá paní fotografka s nezkrotnou vášní pro žluté potvory – smajlíky napsala: „Focení bude ve Slaném.“

Nesnáším cestování za Prahou. Jako kdyby nestačilo, že se musím dennodenně trmácet půlhodiny autobusem k nejbližšímu metru, protože Oskar si libuje v bydlení v poli. Fotografka mě vyzvedla nablyštěným BMW X5-kou až jsem při pohledu na její drobnou postavu začala pochybovat, jestli zvládne alespoň nastartovat. Jako kdyby k řízení byla potřebná abnormální síla.

Potřásly jsme si rukou a vyhrkla: „Taky jsem dělala modelku, i když teď už na to nevypadám.“

Každý frajírek je pracháč s vypůjčeným fárem od kamaráda s poslední tisícovkou v kapse, kterou si poctivě škudlí, aby za dívku svých snů, tedy s přifouklým hrudníčkem a obarveným hárem zaplatil jednu neperlivou vodu. A každá je dneska modelka. Stačí se nechat vyfotit u šikovného fotografa, který slovo retuš nemá ve své slovní zásobě jen tak náhodně. Ale nic proti paní fotografce, s jejími párátky mohla by rovnou vlítnout na molo a udělala by dojem, protože chrastění kostí nejlépe ocení módní návrháři.

Řídila jednou rukou a celou cestou si motala na prst pramen plavých vlasů, až připomínala ubohého pacienta ze zamřížovaného domu choromyslných duší. Za její multifunkčnost, která je v dnešní společnosti velkým hitem by si zasloužila zlato nebo aspoň nějakou cetku z pouti. Svůj repertoár rozšířila dokonce o vizážistický i kadeřnický servis.

Musela nafotit spoustu snímků. Rychlostí blesku mačkala spoušť u foťáku Nikon jako šílená. Jako šílený turista, který musí zachytit každý detail a bez přemýšlení.

Ze zběsilého: „Cvak-cvak,“ zapomněla jsem se soustředit a místo sexy bohyni připomínala jsem spíše kyselý citrón.

U focení není tak důležitý napěchovaný hrudník anebo rtíky jako kačer, ale oči. V očích musí být emoce a ne prázdný pohled. Naletěli jste mně? To jsou žvásty nás modelek s přistávající plochou. Ano, řeč je skutečně o kozách. Na pořádné dudy, zrozené z pod sklapla, šikovného plastického chirurga, nekladou se žádné požadavky, stačí hluboký výstřih nebo ještě líp zahodit podprsenku a zrodila se topmodelka.

My ženy máme tendenci se svěřovat cizím lidem a mnohdy nedovedeme navázat řeč s lidmi nám nejbližšími. Děkujme oddaným posluchačům z kadeřnických a kosmetických salonů. Jinak by byly čekárně u psychologů či psychiatrů přeplněné až k prasknutí a nohy bychom musely schovávat v gumákách kvůli zanedbané pedikúře.

„Ze mě už je vdaná paní. Hezky jsem to ještě stihla do třiceti. I když šlo jen o papírové stvrzení naší lásky po sedmi letech chození. Je to až neuvěřitelné, takovou dobu jsem spolu a je to čím dál lepší,“ popisovala svou pohádku fotografka.

Závist je zlá až hříšná vlastnost, která by se měla trestat, ale jak zůstat imunní? Její krásný velký dům, ze kterého vlál pocit blaha a harmonie korunoval celé té romantice jako třešnička na dortu. Sladký retrívr hlídal království lásky a štěstí. Pocítila jsem, jak malá mrška nepřejícnosti začala mě škádlit, až jsem děkovala za menší mráček uprostřed dokonalého světa sterilní čistoty a vlídnosti. Z moderně vybavené kuchyně v tónech fialové se táhl zápach, připomínající mix špinavých ponožek či zkažených vajíček. A snad to ani nebyla mrška nepřejícnosti či závist, ale porovnávání, které mají pod taktovkou rodiče jako způsob výchovy dítěte již od útlého věku.

„Podívej se, jak Terezka hezky papká. A ty se s tím jenom hraješ,“ i když to vlastně nebyl můj případ, protože jsem byla pořádný cvalík, že by i baba ježibaba zapomněla na Jeníčka a Mařenku a mě by hnala na lopatu. Ale batoleti to přece jinak nesluší.

„Jenom o jediný rok je starší paní fotografka jenom o jediný rok! A kde jsem já, a kde ona?! Ona jako světlo, úspěch, kdy se její koníček stal její obživou. Milující muž přikládá polínko do krbu a pes poslouchá na slovo. Já jako stín, hledající sama sebe a kousíček místa pro život. O kariéře čtu v dámských časopisech, kde se společně s pravidelnou nostalgií zaplňují stránky sexem a životními příběhy úspěšných žen. Ten chlápek ve vytahaných trenkách, co mě noc co noc ukolébavá strašlivým chrápáním, prdí, kudy chodí a ještě to svaluje na moji pudlí holčičku, tak to má být můj osudový princ? A pudlí holčička Babika poslouchá jenom na “mňamka“, srovnávala jsem dva životy, dva osudy, dvě ženy.

„Už pár dnů něco tady zavání. Pořád lítám po domě a nemůžu na to přijít, co to může bejt. Jako kdyby to byl koš, ale ten jsem vynesla,“ omlouvala se fotografka a po chvilkovém zadumání rozluštila zavánějící záhadu: „Prsty v tom má chlupáč. Musel si někam zahrabat pamlsek.“

Asertivně jsem přikývla. Nevím, jestli za to může moje vada, že nad vším až moc přemýšlím, a proto říkám lidem to, co chtějí slyšet, abych nedej Bože ranila jejich křehké city.

„No jasně, pamlsky! Moje Bábika dennodenně schovává si dobrůtky po celém domě a nikde nic nezavání. Jestlipak se čtyřnohý miláček z domečku, který připomíná nablyštěný ukázkový dům realitní kanceláře nepokakal? Protože ten nevinně zavánějící puch smrděl jako pořádné hovno!“ bodalo moje myšlenky.

Ještě, že vám to tady píši, protože nahlas bych nesebrala odvahu brát do úst to slovo na H… Že by další moje vada? Výbuch Černobylu před mým narozením se na mě očividně podepsal. Chválen buď ročník 1986!

Seznamte se s Jiřinkou!

Než vás vpustím do svého života, ráda bych se vám představila, aby vám bylo jasno, s kým máte tu čest. Hned na úvod vám musím předložit, že pokud hledáte ten nejúžasnější make-up, osvědčený způsob jak se zbavit beďarů nebo outfit, ve kterém vám všichni chlapi padnou k nohám (i když takový outfit se vždy hodí), tak jste na špatné adrese. A už vůbec ode mne nečekejte recept na dobrou a jednoduchou buchtu či fitness program. Řádky, které se tady budou plnit, nejsou výplodem choré mysli či divoké fantazírování šikovného písalka, ale je to příběh, který píše sám život. Můj deník, můj příběh, kde ne vždy hraji hlavní roli. Drama střídá komedii a na obsazení do romantického trháku pořád vyčkávám. Ale za svůj výkon určitě bych zasloužila Oskara. A kdo si troufá říct, že naše životy jsou nuda, tak nezná mě!

Jmenuji se Jižina, tedy Jiřina Minassian. Narodila jsem se pár dnů po výbuchu Černobylu. Pro neznalce historie je tady nápověda – v občanském průkazu mám zapsán radioaktivní rok 1986. Soudruzi komunisti tuto informaci buď pečlivě střežili, nebo pouze hráli naivní kompars ve velké sovětské hře.

Určitě si říkáte, jak jsem probůh přišla k takovému jménu?

„Moje máti se jmenuje stejně jako ty, ale jinak fakt nikoho neznám, kdo ve tvém věku má tak příšerné jméno,“ vyskakoval si můj ex, jako kdyby to se jménem Marcel nějak obzvlášť vyhrál.

Profesorka češtiny na střední škole nevěděla si rady jak zformulovat věnování knížky Čachtická paní: „Napsala bych ti tam “Jiřince“, ale to za pár let bude vypadat blbě a “Jiřině“ je tak tvrdé“. Nakonec se do knížky tvrdě navěky vrylo: „Jiřině, moji nejmilejší studentce! Veselovská.“

Za mým vskutku exotickým jménem stála babička. Nechtěla se tím pomstít své milované vnučce tudíž mně, ale měla v plánu potrestat svou velkou lásku. Jak už to tak u velkých lásek bývá, skončila fiaskem. Vrhla se do náruče mého dědy v naději, že její muž snů začne žárlit a vrátí se k ní. Nic takového se nekonalo. Její muž snů se stal mužem jiné ženy. Babička natruc doslova znásilnila dědu a přinutila ho, aby si ji vzal a měli spolu dítě.

Dobře tento příběh znám, protože děda ho každý měsíc, co jsem byla děcko, převypravoval u lahvinky zlatavého moku: „Nechtěl jsem žádné haranty a svatbu to už vůbec ne! Já měl, ženský kolik se mi jen zachtělo, ale na závazky jsem nikdy nebyl. Jen si užít a sbohem. A to po mně bažila dokonce i zubařka a ta měla pořádné rici i cici. Ale pak přišla tvá babča, dítě malý a ulapila si mě, ale já se bránil.“

Na svět přišla moje máma, žádný plod dech beroucí vroucnosti, ale výsledek prostého skotačení natruc.

„Tak maminko, jaké jméno dáme holčičce?“ vyptával se doktor.

Babička stroze odpověděla: „Mně je to jedno.“

„Doma mám manželku a dceru s přehezkým jménem Jiřinka,“ rozplýval se doktor.

Příběh mojí mámy je trochu jiný, ale ve finále dost podobný. Nevím, jestli je to v něčem vítezství, ale byla jsem výtvor opravdové lásky, i když jenom po určitou dobu. Jenomže dvacetiletá mysl moji matky vroucně pěstovala v sobě touhu po synkovi. Navíc ji těšilo, že ji všichni hádali podle tvaru bříška, že to bude právě chlapec. Ano, v té době si museli vystačit s hádáním, protože ultrazvuk byl zcela scifi. A v pohádkách byl přece také vždy prvorozený syn. Když mě máma poprvé spatřila, nastalo těžké rozhodování, které snad si nepředáváme v genech?! Protože připravené jméno Davídek nesedělo k panence v růžové zavinovačce.

„Dobrá, tak ať se jmenuje Jiřinka, zvolala máma bez špetky improvizace a bylo rozhodnuto.

Když se matka a dcera jmenují stejně, vyžaduje si to určit přezdívky, aby se vědělo, na koho voláte: „Velká a malá.“ Tato přezdívka mi zůstala dodnes, i přestože už nejsem úplně tak malá.

V pořádku, tak jmenuji se, jak se jmenuji a nemohla bych se účastnit klání o nejkrásnější jméno. Ale proč to tady pořád rozebírat? Celých třináct let svého života jsem byla přesvědčená, že se jmenuji Jižinka. Pak jsme se přestěhovali na Moravu a mně došlo, že musím být Jiřinka. Ale není to vůbec jednoduché, když neumím vyslovit “ž“, tedy “ř“. Proto jsou pro mě doslova muka, když dojde na představování…

Znáte indiánské vtipy, kdy se klučina jmenuje Prasklá Guma? Přesně tak by mělo znít druhé jméno mého bratra, který je taktéž plodem vášnivé velice vášnivé lásky, ale už ne tak plánovaným přírůstkem. Naše máma nikdy nezklame a do každého muže, který se jí vepíše do života, na plno se zamiluje. Nejsem matkou, tak nevím, jestli si žena pamatuje den, kdy zplodila s mužem nový život. Ale já jako sestra si dobře vybavuji, kdy se pracovalo na mém bratrovi. Obraz dvou dychtivě pohupujících těl v rytmu zběsilého hladu po sobě mě dodneška pronásleduje. Udělala bych líp, kdybych nebyla tak zvídavé dítko nebo kdybych v noci tvrdě spala. Probudilo mě hlasité naříkání a moje neposkvrněná dětská mysl, na které zapracovaly hodiny náboženství, začala pracovat na plné obrátky. Jak jsem mohla tušit, že jde o bujaré orgie, když v té době byly pornokazety pečlivě střeženy pod zámkem? A mým jediným naučným materiálem, ke kterému jsem mohla vzhlížet, byla scéna z filmu Slunce seno a erotika, kdy zástup odhalených těl nabitých testosteronem předváděl své zbraně. Dobře si pamatuji, jak jsem v obývacím pokoji opakovaně znásilňovala tlačítko zpět na ovladači videopřehrávače. Jako správný spratek vřítila jsem se do ložnice bez zaklepání…

Jakoby nestačilo, že máma nedovede improvizovat, tak i její fantazie značně pokulhává, proto bratr dostal jméno Evžen po svém otci.

Dneska již dobře rozumím, co tím myslel pan doktor, když mluvil o mně ve verzi uslintaného kojence a o dalších mých kolezích, kteří uspokojení hledali v náručí mateřské lásky s prsníkem v puse s napěchovaným mlékem: „Tyto děti budou jiné.“

Pravé ucho větší než to levé, nepřekonatelná fobie z elektrických zásuvek i dosáhnutí vyvrcholení jedině v hřejivé výzbroji ponožek. Není to definice osobnosti, která je tak trochu odlišná od ostatních?

Vítejte u mě a nezapomeňte jak prchavá je marnivost okamžiku!