Celé
to začalo, když mi milá paní fotografka s nezkrotnou vášní pro žluté
potvory – smajlíky napsala: „Focení bude ve Slaném.“
Nesnáším
cestování za Prahou. Jako kdyby nestačilo, že se musím dennodenně trmácet
půlhodiny autobusem k nejbližšímu metru, protože Oskar si libuje
v bydlení v poli. Fotografka mě vyzvedla nablyštěným BMW X5-kou až
jsem při pohledu na její drobnou postavu začala pochybovat, jestli zvládne
alespoň nastartovat. Jako kdyby k řízení byla potřebná abnormální síla.
Potřásly
jsme si rukou a vyhrkla: „Taky jsem dělala modelku, i když teď už na to
nevypadám.“
Každý
frajírek je pracháč s vypůjčeným fárem od kamaráda s poslední
tisícovkou v kapse, kterou si poctivě škudlí, aby za dívku svých snů, tedy
s přifouklým hrudníčkem a obarveným hárem zaplatil jednu neperlivou vodu.
A každá je dneska modelka. Stačí se nechat vyfotit u šikovného fotografa, který
slovo retuš nemá ve své slovní zásobě jen tak náhodně. Ale nic proti paní
fotografce, s jejími párátky mohla by rovnou vlítnout na molo a udělala by
dojem, protože chrastění kostí nejlépe ocení módní návrháři.
Řídila
jednou rukou a celou cestou si motala na prst pramen plavých vlasů, až
připomínala ubohého pacienta ze zamřížovaného domu choromyslných duší. Za její
multifunkčnost, která je v dnešní společnosti velkým hitem by si
zasloužila zlato nebo aspoň nějakou cetku z pouti. Svůj repertoár
rozšířila dokonce o vizážistický i kadeřnický servis.
Musela
nafotit spoustu snímků. Rychlostí blesku mačkala spoušť u foťáku Nikon jako
šílená. Jako šílený turista, který musí zachytit každý detail a bez přemýšlení.
Ze zběsilého:
„Cvak-cvak,“ zapomněla jsem se soustředit a místo sexy bohyni připomínala jsem spíše
kyselý citrón.
U
focení není tak důležitý napěchovaný hrudník anebo rtíky jako kačer, ale oči.
V očích musí být emoce a ne prázdný pohled. Naletěli jste mně? To jsou
žvásty nás modelek s přistávající plochou. Ano, řeč je skutečně o kozách. Na
pořádné dudy, zrozené z pod sklapla, šikovného plastického chirurga, nekladou
se žádné požadavky, stačí hluboký výstřih nebo ještě líp zahodit podprsenku a
zrodila se topmodelka.
My
ženy máme tendenci se svěřovat cizím lidem a mnohdy nedovedeme navázat řeč s lidmi
nám nejbližšími. Děkujme oddaným posluchačům z kadeřnických a kosmetických
salonů. Jinak by byly čekárně u psychologů či psychiatrů přeplněné až
k prasknutí a nohy bychom musely schovávat v gumákách kvůli zanedbané
pedikúře.
„Ze
mě už je vdaná paní. Hezky jsem to ještě stihla do třiceti. I když šlo jen o
papírové stvrzení naší lásky po sedmi letech chození. Je to až neuvěřitelné,
takovou dobu jsem spolu a je to čím dál lepší,“ popisovala svou pohádku
fotografka.
Závist
je zlá až hříšná vlastnost, která by se měla trestat, ale jak zůstat imunní?
Její krásný velký dům, ze kterého vlál pocit blaha a harmonie korunoval celé té
romantice jako třešnička na dortu. Sladký retrívr hlídal království lásky a
štěstí. Pocítila jsem, jak malá mrška nepřejícnosti začala mě škádlit, až jsem
děkovala za menší mráček uprostřed dokonalého světa sterilní čistoty a
vlídnosti. Z moderně vybavené kuchyně v tónech fialové se táhl
zápach, připomínající mix špinavých ponožek či zkažených vajíček. A snad to ani
nebyla mrška nepřejícnosti či závist, ale porovnávání, které mají pod taktovkou
rodiče jako způsob výchovy dítěte již od útlého věku.
„Podívej
se, jak Terezka hezky papká. A ty se s tím jenom hraješ,“ i když to
vlastně nebyl můj případ, protože jsem byla pořádný cvalík, že by i baba ježibaba
zapomněla na Jeníčka a Mařenku a mě by hnala na lopatu. Ale batoleti to přece jinak
nesluší.
„Jenom o jediný rok je starší paní
fotografka jenom o jediný rok! A kde jsem já, a kde ona?! Ona jako světlo,
úspěch, kdy se její koníček stal její obživou. Milující muž přikládá polínko do
krbu a pes poslouchá na slovo. Já jako stín, hledající sama sebe a kousíček
místa pro život. O kariéře čtu v dámských časopisech, kde se společně s pravidelnou
nostalgií zaplňují stránky sexem a životními příběhy úspěšných žen. Ten chlápek
ve vytahaných trenkách, co mě noc co noc ukolébavá strašlivým chrápáním, prdí,
kudy chodí a ještě to svaluje na moji pudlí holčičku, tak to má být můj osudový
princ? A pudlí holčička Babika poslouchá jenom na “mňamka“, srovnávala
jsem dva životy, dva osudy, dvě ženy.
„Už
pár dnů něco tady zavání. Pořád lítám po domě a nemůžu na to přijít, co to může
bejt. Jako kdyby to byl koš, ale ten jsem vynesla,“ omlouvala se fotografka a
po chvilkovém zadumání rozluštila zavánějící záhadu: „Prsty v tom má
chlupáč. Musel si někam zahrabat pamlsek.“
Asertivně
jsem přikývla. Nevím, jestli za to může moje vada, že nad vším až moc
přemýšlím, a proto říkám lidem to, co chtějí slyšet, abych nedej Bože ranila
jejich křehké city.
„No jasně, pamlsky! Moje Bábika
dennodenně schovává si dobrůtky po celém domě a nikde nic nezavání. Jestlipak
se čtyřnohý miláček z domečku, který připomíná nablyštěný ukázkový dům
realitní kanceláře nepokakal? Protože ten nevinně zavánějící puch smrděl jako
pořádné hovno!“ bodalo moje myšlenky.
Ještě,
že vám to tady píši, protože nahlas bych nesebrala odvahu brát do úst to slovo
na H… Že by další moje vada? Výbuch Černobylu před mým narozením se na mě
očividně podepsal. Chválen buď ročník 1986!
Žádné komentáře:
Okomentovat