Ani už nevím, kdy se mi přestal dívat do
očí, kdy se v nich přestal topit, kdy v nich přestal hledat. Pamatuje
si ještě jejich barvu a touhu?
Večeříme, každé sousto necháváme
ukolébat na jazyku, než ho zcela spolkneme, jakoby delikatesu připravoval sám
šéfkuchař pyšnící se michelinskou hvězdou. A přitom sedíme v kuchyni
s plátem vepřového a brambory (které jsem měla víc povařit) na talíři. Pozvednu
hlavu a v rohu nad obrazem hrušky všimnu si pavučinu, která volá po
smetení. Už tolikrát jsem chtěla ten příšerný obraz vyhodit, roztřískat nebo
alespoň darovat dobrodinci bez štipky vkusu. Oskar jako silný alergik na
všemožné kýče, potřebuje mít v kuchyni namalované zarámované ovoce.
„To je mistrovské dílo! Víš, kolik peněz
to stálo?“ obhajoval hrušku Oskar.
Přesnou cifru jsem se neodvažovala
zjišťovat, ale jinak jsem měla v tom jasno: „Když jsi chtěl načmárat hruštičku, tak stačilo říct a třeba bych
přidala i jablíčko. Reference by mně mile ráda poskytla paní učitelka z výtvarky
na základce.“
Utápím se ve vzpomínkách a srdce krvácí,
kde se vytratilo kouzlo, které spojilo dvě lačná těla po lásce i přes věkový
rozdíl dvacet sedm let… Po naší první schůzce, z které vzešla foto sbírka,
uchvácené devatenáctileté dívky z krás metropole a nekonečné honbě za
brigádami, usmívající se hostesky i pózující divy v záři reflektorů. S
myšlenkou na Oskara probudila jsem se s koutky rtů, rošťácký roztaženými
od ucha k uchu.
Namotaná na jeho úsměvy a grimasy,
říkající: „Líbíš se mi,“ rozbitá
postel v ubytování vysokoškolských kolejí proměnila se z problému ve
velkou psinu.
I brzký budíček, alarmující od spolubydlících,
které chemicko-technologické studium doprovázely ranní nevolnosti, přešla jsem
úsměvem. A dlouhé hovory, kterými jsme si krátili chvíle odloučení.
„Pojedeš se mnou ke kamarádovi na
chatu?“ přes vlnu mobilní sítě, zaznělo z jeho úst.
Po necelé týdenní známosti bez
jakéhokoliv váhání odpověděla jsem: „Ano.“
Jako bych zapomněla na všechny ty
reportáže, které zaplavují televizní vysílání v naději, aby další naivní
duše nenaletěla svodům, přetvařujícího muže pod maskou slušňáka. Muže, který
jen vyčkává na nestřeženou chvíli, aby se mohl zmocnit ženy v zápalu amoku.
Jak by mohly v dispečerovi letecké dopravy bublat myšlenky psychopata? Nechtělo
se mi tomu věřit. Do nadýchaného obláčku sněhové peřiny se vryly klopýtající
stopy z modelu jehlových kozaček jako bych zpoza ledového větru napříč krajinou
očekávala číhající módní policii. Hostitelovi, kterému jsem mohla suplovat
dceru, než přítelkyni od nejlepšího kamaráda se po pár pivech rozvázal jazyk a
najednou z nás byli staří známí. Oskar celý večer pomalu usrkávala zlatavý
mok a nemohl ode mě spustit zrak. Po pitvání se politickou scénou a rozebrání
náboženské složky napříč historie, únava nočních hodin dolehla na nás a
uzavřela diskuzní kroužek.
S Oskarem jsme se schoulili do
postele nad pecí jako z pohádky o peciválovi. Ne že bych lpěla na Boží Slovo desatera přikázání,
které do mě vtloukali šest let v hodinách náboženství, povinné školní
docházky. Závazné pravidlo, sexu až po svatbě jsem už neuposlechla s láskou
ze středoškolských lavic jako oslavu své plnoletosti. Zaskočila mě však intimní
zóna, vzájemného objetí, která si tak rychle podmanila mého spolunocleháře. Oskar
byl iniciátorem předehry, která spočívala ve fascinaci, moji saténové košilky.
Vůbec ho nezajímalo propracování kousku na spaní z dílen čínské kultury,
ale jen způsob, jak se co nejrychleji dostal pod saténovou látku. Oskarův gymnastický
výkon chtíče zhatil nízký strop nad postelí i moje pasivita. A tak jsme
spořádaně usnuli vedle sebe.
Pendlovala jsem mezi zástřeším kolejí a Oskarovým
příbytkem. Smířil se s mojí sexuální pasivitou, která značila, že
potřebuji čas. I když večer co večer zkoušel, jestli se něco nezměnilo. Z návštěv
u něj doma jsem si odnášela pořádnou výslužku, která nepostrádala grilované
kuře či pestrou škálu sýrů.
Obývat pokojový komplex s dalšími čtyřmi
studentkami nebylo vůbec jednoduché. Jedna toaleta s věčně ucpaným
odpadem, sprchový kout s ošuntělým závěsem a vaničkou, která se rozkolísala
při každém kroku navíc v rohu malé koupelny. A plno nešvárů ve jménu, kdo
se měl ujat úklidu a záhadného zničení kabelky s poškozeným uchem po návštěvě
divadla, kdy si ji vypůjčila spolubydlící.
Místo omluvy na mě vytasila dívčina s dialektem
východní slovenštiny: „To už si tak měla!“
Likvidátorka kožené galanterie ujala se
velitelství v kolonii skrz chemické názvosloví a vzorce a mě jako
autsajdra odstěhovaly k dalšímu vyvrženci do vedlejšího pokoje.
Velitelka se zálibou v okusování nehtů,
oháněla se šestým smyslem: „Myšlenkou dokážu zničit člověka.“
„Koblížku, na co mám platit za koleje,
když většinu času jsem i tak u tebe…“ a po třítýdenní známosti s na dvakrát
napěchovanou Mazdou, která sčítala moje věno i bez svatební veselky přestěhovala
jsem se k Oskarovi.
Garderoba, peřina s polštářem, povlečení
s prostěradlem, příbor, lžíce i lžička, jeden hluboký a jeden mělký
porcelánový talíř, růžový hrnek se srdíčkem, plastový obedár, litinová pánvička,
smaltovaný hrnec, jedno plotýnkový elektrický vařič a přenosná mini televize,
tak vypadala moje nastřádaná výbava.
